Nedávno proběhl v televizi tento dokumentární seriál.Sledovala jsem ho a jako matku mě hodně oslovil...Ted mě zaujal vítězný příběh vyhlášené soutěže,protože mi přijde,že paní,co ho psala bere těhotenství,porod a mateřství tak samozřejmě,jako život sám..Je to jen krátký příběh,ale i tak z něj dýchá pohoda,vtip,optimismus...Jednou bych si moc přála mít to podobně...
Anna Erlebachová – Tři miminka
Příběh první
Miminko!!!!! Druhé, toužebně očekávané miminko.
Naší dcerce byly tři roky a já sem v opojení z těhotenství začala
pátrat po dětských naučných knihách typu „Jak přichází miminko na svět“,
abych na to dceru pečlivě připravila.
Ochotné kamarádky maminky i paní knihovnice v knihovně mě bleskově
zásobily patřičnou literaturou a já po večerech studování jsem se
konečně jednoho dne odhodlala, že své dceři radostnou novinu sdělím. Můj
muž s tichým napětím v oku celé akci přihlížel a byl připraven kdykoliv
podat pomocnou ruku, neb se mnou po večerech též odbornou literaturu
studoval.
„Rozárko, máme pro tebe velké překvapení, budeme mít miminko,“vypadlo
nakonec ze mě. Dcera vzhlédla od rozečtené knihy a suše odpověděla: „Já
ne a tatínek taky ne, to jenom maminky mají miminka,“ řekla a dál si
prohlížela knížku o zvířatech.
Byl jsem tak zaskočená, že jsem začala blábolit nesmysly
o sourozeneckých výhodách navzdory mým hádkám se sestrou, o úžasných
hrách, které ve dvou jsou daleko větší dobrodružství, ačkoliv jsme se se
ségrou věčně rvaly o hračky…
Rozárka poslouchala, chvilku přemýšlela, a pak se opatrně zeptala:
„Mami, já vím, že maminky mají miminka, ale ty seš dost šikovná
maminka!“ Zajiskřilo mi v očích a dmula jsem se pýchou, zatímco dcera
pokračovala: „Neuměla bys, prosím tě, koťátko?“
„Cože??????,“ řekla jsem jak nejmileji jsem uměla.
„Nebo aspoň štěňátko,“ dodala rychle Róza s nadějí v hlase a když
viděla můj udivený obličej zjemnila svůj požadavek a s tím
nejroztomilejším výrazem v tváři zaprosila. „Mami, prosíííím, tak aspoň
ježka!!!“
Odbornou literaturu jsem vrátila kamarádkám i paní knihovnici a na
ultrazvuku jsem se přistihla, že zírám zblízka na monitor a s hrůzou
pozoruji zda miminko nemá náznak bodlin.
Příběh druhý
Miminko!!!!! Čtvrté s radostí očekávané miminko.
Žádnou naučnou literaturu typu „Jak přichází miminko na svět si neobstarávám“. U nočního stolku se mi kupí knihy s názvy Jak přežít mateřství, Puberta vašeho dítěte, Období vzdoru, Malý tyran, Stres – náš denní chléb apod.
Po nocích studuji jak naložit s prvními příznaky puberty naší
nejstarší dcery, kterak zvládnout období vzdoru u druhé dcery, jak
zvládnout nástup do mateřské školy našeho syna a jak se nezbláznit
z každodenního pocitu, že se nám zmenšuje celý byt v souvislosti
s přibývajícími těhotenskými týdny.
Můj muž s tichým napětím v oku celé akci přihlížel a byl připraven
kdykoliv podat pomocnou ruku, neb po večerech se mnou žádnou odbornou
literaturu nestudoval, ale po třech porodech věděl, co těhotenství
obnáší a že jeho žena bude po pár měsících zase normální.
Abych se nezbláznila docela, vrhla jsem se na cvičení jógy. Je to
poslední miminko, tak ať si to pěkně užijeme. Na cvičení to chvílemi
vypadalo, že je to má poslední hodinka, ale vždy jsem hrdě odešla po
svých. Naše děti to viděly jinak.
Jednou, když jsem se opět chystala udělat něco pro sebe a pro naše
mimi a připravovala jsem si věci na jógu, překvapily mě naše ratolesti
vzácnou názorovou shodou, bolestným pohledem a procítěným proslovem,
který pronesla nejstarší dcera: „Maminko, nikam nechoď, víš jak pak ráno
nemůžeš vstát a jak pak bolestně běžíš s Jonáškem do školky a já
nestíhám začátek vyučování!“
Jógu jsem dochodila, miminko doma odrodila v jogínské poloze běžící
srna (raději se moc neptejte, jak to vypadá), literaturu jsem opět
zahodila a těším se na páté miminko.
Příběh třetí
Miminko! Cože, miminko?! Páté miminko, dárek, třešinka na dortu, to abychom byli kompletní velká rodina.
Literatura? Co to je? Noční stolek mám plný papírových kapesníků,
protože děti mají rýmu a naše ložnice vypadá jako malý kojenecký ústav
plný dětských postýlek s usmrkanými dětmi.
Můj muž tiše spí, kdykoliv a kdekoliv, neb moc dobře ví, že s další
postýlkou, která nám brzy v ložnici přibude, toho už moc nenaspí.
Necvičím, ani jógu ani nic jiného, nečtu. Jsem těhotná. To vám je úleva. Jsem jen těhotná. Občas mě překvapí dotazy dětí:
„Mami, dneska je den zvířat, to bysme mohli nějak oslavit. Mohla bys
třeba udělat kuřecí řízky, já bych ti pomohl,“ pronesl nejstarší syn
(Jonáš 7 let).
„Mami, ten domácí úkol jsem si udělala ve škole, abych se s tím doma
nemusela zdržovat, udělám k večeři polívku,“ hlásí naše ochotnice přes
kuchyň (Rozálie 13 let).
„Mami, až bude mimi OFČÁNEK, tak já ho budu na zámku vítat,“
prohlásila Stázka (6 let), která si připravovala básničku na vítání
nových vrchlabských občánků.
Pak se ozvala naše nejmladší dcera (Ema 3 roky): „Tatííí, kde je
mamka?“, tatínek vtipně odpověděl: „To víš, mamka odešla, je nás tady
moc, už to nemohla s náma vydržet.“ Ema okamžitě nabručeně reagovala: „A
to si nemohla vzít aspoň jedno dítě na památku? Třeba mě!“
Neodešla jsem. Jen jsem popošla do koupelny, kde se vzápětí narodilo
naše páté miminko Jáchym. Náš dárek, naše třešinka na dortu, to proto,
abychom byli kompletní velká rodina.
